Přestal
jsem počítat
slzy v očích, neboť z nich se stavěly hráze proti vlnám zla, záplavám
nešlechetností.
Přestal
jsem počítat
slova reptání, protože se staly ukazatelem útočnosti zlého, jímž byl člověk
napadán
a přemáhán v duši i tělesnosti.
Přestal
jsem počítat
množství těžké práce obtížných úkolů, protože rodily ochotu sloužit
v sebezapření,
pokoře a s úmyslem čistým.
Přestal
jsem počítat
zmatky, protože přinesly hledání pokoje – daly srdci touhu žít v míru.
Těšil
jsem se
z věrnosti přátel – a více jsem nelitoval zkoušek, které jako kameny začaly
dopadat
na šíji všeho stvoření od chvíle porušené harmonie dění.
Těšil
jsem se
z péče pečujících o blaho tak narušené a vypuzené z vědomí – a více jsem
nelitoval
toho, že jsou vystaveni neslýchaným obtížím při své nesnadné službě.
Těšil
jsem se
z oddanosti oddaných, které jsem postavil jako svou blízkou věrnou družinu –
a více jsem nelitoval, že po mém boku strádá i trpí.
Těšil
jsem se
ze statečnosti statečných, zvolených za vedoucí zástupů hledajících ztracené
světlo,
cesty do výšin – a více jsem nelitoval jejich námahy a potů čel z
přemýšlení,
jak jim pomoci.
Těšil
jsem se
z moudrosti moudrých, kteří dobře pochopili mé záměry – a více jsem nelitoval
toho,
že nemohou žít v pokoji a svým vědám.
Těšil
jsem se
z poslušnosti milých svých dětí, které bez reptání zanechaly krásných dětských
her
a daly se odvést do jiných krajin, kde bylo nebezpečí ztráty duševní čistoty –
a více jsem nelitoval, že jsem ukrátil jejich radosti, je všechny postupně
vzal.
Těšil
jsem se
ze své družky – Lásky, která se ke mně připojila i v předtuše, že vstoupí do
utrpení –
a více jsem nelitoval, že musela opustit ráj.
Těšil
jsem se
z dovednosti služebníků, kteří z mála dovedli upravit pěkný vzhled života
v době šetrnosti s milostmi – a více jsem nelitoval toho, že nemají
bezstarostné chvíle
jako dřív.
Těšil
jsem se
z vytrvalosti pracovníků obdělávajících pole, kteří za dešťů a vichrů
pracovali,
aby byla úroda víry a naděje – a více jsem nelitoval mozolů jejich mysli a
citu.
Těšil
jsem se
ze šlechetnosti milosrdných bratrů pospíchajících na místa bojů, kde tekla
krev,
aby zastavili její proudy, chránili životy – a více jsem nelitoval jejich
námahy,
nikým z lidí neviděné a neceněné.
Těšil
jsem se
z národa, který nezapřel mé jméno, ač byl nepřítelem obsazen a zajat –
a více jsem nelitoval toho, že s ním bylo tak krutě nakládáno.
Těšil
jsem se
ze života, který se ukázal cenný a plodný – a více jsem nelitoval toho,
že jsem jej rozšířil a rozmnožil v nespočitatelné množství živých.
Obracel
jsem se
na loži ve dni odpočinku a nemohl v klidu snít –
osudy člověka mi položily pod hlavu kámen, kámen veliký a těžký
jako celá země, všechna hmota.
Obracel
jsem se
v onu stranu, kde je Světlo a volal jsem je, aby pospíšilo se svým zářením,
protože je třeba nového jasného dne jako soli na chléb, aby nebylo újmy
na zdraví mých drahých.
Obracel
jsem se
v onu stranu, kde vane vítr a žádal jej, aby se nikde příliš nezdržoval,
protože je mnoho bláta na cestách a je nejvýš nutné je odstranit.
Obracel
jsem se
do světnice tiché, kde jsou místa k odpočinku a prohlížel ji, zda je dost
velká,
aby pojala do sebe všechny bez přístřeší pod širým nebem, na polích
i v zemských děrách, v útulcích zvěře.
Obracel
jsem se
k Matce, jež měla v klínu růže a pletla z nich věnce na hlavy svých dětí –
aby mě opět vzala za ruku a ke mně se posadila jako vždycky,
když spolu mluvíme o budoucnosti.
Obracel
jsem se
k Lásce, aby nepřestala pečovat o všechno, co činí žena v domě,
kde jsou služebníci i hosté, jimž je třeba dát pokoje k bydlení i dobré jídlo.
Obracel
jsem se
k oknům v obavách, aby je služebníci nezavřeli před povykováním dětí
skotačících
v zahradách nízko položených a já neztratil tak nad nimi přímý dohled.
Obracel
jsem se
k hodinám času, aby mi zvěstovaly, zda je již ráno a já mohu vstát
a započít dílo obětí,
které urychlí příchod pokoje a souladu do života.
Obracel
jsem se
k synu-člověku, zdali je dobře opatřen chůvami, aby šťastně přečkal
temnou noc svého ducha, vstup do dětské nevědomosti a slabosti.
Obracel
jsem se
ke stolu, na němž jsou knihy Života, aby je nikdo neodložil na jiné místo,
daleko od mé pravice, a tak nezmařil mé zásahy do lidských osudů.
Obracel
jsem se
k dobrému služebníku, aby mi již začal připravovat oděvy, abych mohl vstoupit
mezi zástupy, a ony mne poznaly.
Obracel
jsem se
ke Světlu, abych je mohl opět plně vložit do životů svých synů, zjasnit jejich
čelo
a každou cestu v dál.
Přišly
dny po lidském pádu
jako hoře dítěte, jemuž zemřeli rodiče a byl vzat domov.
Přišly
chvíle
jako pláč novorozence, vyňatého z teplého místečka v těle matky.
Přišla
doba
jako cesta k pohřbu drahé bytosti.
Vzešel
čas
jako den bez slunce.
Začala
práce
jako stavění domu na vysoké skále, kam není přístupu ze žádných stran.
Vyvstala
cesta
jako vynášení perel z mořského dna.
Začal
život
jako dobývání stříbra v horách chudých na ně.
Nastala
hodina,
jako když z tepny uniká krev.
Začal
boj,
jako když dítě přemáhá obra.
Bylo
hrdinství,
jakého nezná svět.
Rodily
se činy,
jaké jsou v pohádkách dětských let, v nichž draci jsou šiřiteli hrůzy a pláče.
Začalo
poddanství
člověka hadu, které nemá na Zemi obdoby.
Byl
vyhnán mír
za dveře všech domů, z polí, zahrad i cest, kudy šel tichý život,
kde působila láska.
Odešel
pokoj
z příbytků, v nichž si hověl jako dítě v mateřských loktech, opatrován
a milován všemi dobrými srdci.
Vypadlo
mnoho dobra
z vědomí jako plod stromu setřesený prudkou vichřicí a bez vyzrálé sladkosti.
Nejeden
život se otřásl
v základech, jako by nastalo silné zemětřesení s výbuchy
skrytých sopek v podzemí.
Světlo
pohaslo,
zastřeno temným mrakem, přišlým od půlnoční strany a nesoucím velký chlad
všem vypadlým z teplého místa jako ptačí mláďata vyhozená vetřelci.
Květy
povadly
jako zasažené mrazem uprostřed krásné jarní pohody, při níž klíčí sterý život
zasetých semen a zrn.
Teskné
šero vstoupilo
tam, kde dříve sídlilo potěšení ve světle vzájemné láskyplnosti.
Zesmutněly
oči
strážců ráje a jejich ruce se složily do klína, ráj byl zpustošen a oni
ztratili svou službu.
Nemohl
již obyvatel ráje
být bezpečný před pokušením, protože ono začalo hrát svou velkou úlohu
v životě dobrých bytostí.
Přestalo
čisté soužití
druha s druhem a žádostivost vstoupila do srdcí, myslí i těl.
Bylo
mnoho svedených,
kteří opustili svou cestu a šli tam, kde jim kynul volný život bez zákonů,
naplněný rozmarem a svévolí toho, který vyměnil moudrost za chytračení.
I
pojal jsem úmysl
vytvořit život nový místo zkaženého – stvořit syna nového za toho,
který opustil můj dům…
Těžký
dni,
přišel jsi, když právě vypučely růže uprostřed kvetoucího jara,
a přinesl jim zkázu.
Těžká
zkouško
mého díla, ztížila jsi cestu všem poutníkům, že jdou všichni krokem hlemýždím
do nebeských bran.
Chvíle
rozhodná
přicházející s úderem hodiny určené mezi všemi za hodinu nejtěžší –
ty jsi zbořila můj svatý stánek zbudovaný s námahou a dlouhý věk.
Cesto
obtížná,
zjevila ses u mých nohou, jako když vychází stín zvěstující západ slunce,
příchod temné noci.
Ráno
bolestná,
zranila jsi mé srdce, že od těch časů krev z něho uniká.
Radosti,
ponořená až na dno moře, jak dlouho budu posílat odvážlivce pro tebe,
aby tě vyrvali bouřlivým vlnám?
Čistá
vodo,
zkalená nánosem povodně, nebude toho, kdo by tě v krátkém čase očistil.
Ruko
zlomená,
dlouho budeš nečinně ležet v klínu, pokud nebude balzámu na rány
a nepřijde Lékař,
aby tě znovu napřímil.
Oči
mé,
dlouho budete obhlížet pole, brzo-li přijde čas žní a výmlatu i čas nové,
plodnější setby.
Pokojný
živote,
z tesknění po tobě rozstonala se mnohá duše, takže je až v nebezpečí smrti.
Práce
znesvěcená
úkladem a zlobou, namáhavý je tvůj úkol nového posvěcení všeho, čeho se
dotýkáš.
Čase
nepřívětivý,
potečeš oklikami zvolna a pomalu, neboť poneseš tíhu života, v níž jsou vylity
slzy.
Proč
však bědovat
nad tebou, nevěrný národe – já jsem to, který mám klíče temnot i Světla.
Proč
bědovat
nad tebou, synu zbloudilý – já jsem to, který mám život tvůj v rukou.
Proč
bědovat
nad věcmi, které jsou jako čas jdoucí dál a dál bez zastavení – já jsem to,
který vedu čas za ruku a povždy jím vládnu.
Proč
bědovat
nad zlostí, která je rubem bázně – já jsem to, který dávám všemu míru.
Proč
bědovat
nad obtížemi, vždyť v bědách život nekončí tomu, kdo zná jejich počátky,
a já jsem to, který počátek všeho mám a znám.
Proč
bědovat
pro nevlídnost dne – já jsem to, který v mysli mám dny, jež jsou, i ty, které
přijdou.
Proč
bědovat
nad cestou kamenitou – já jsem to, který vidím její konce.
Proč
bědovat,
že je mnoho práce – já jsem to, který ji ukládám, začínám i končím.
Proč
bědovat
nad pohasnutím světla – já jsem to, který slunce mám po pravici a vždy v
dosahu.
Proč
bědovat
pro činy nešlechetné – já jsem to, který nešlechetnost přemáhá šlechetností.
Proč
bědovat
pro vás, kteří mě opouštíte – já jsem to, který volám své milé silným hlasem
a on zní veškerým prostorem života a času.
Proč
bědovat,
že mi tebe, národe drahý, zajali – já jsem to, který vysvobozuje
z poddanství,
zajetí a každé vazby.
Nedal
jsem čas
pro kvílení a marné slovo, ale postavil jsem Moudrost před nové úkoly
a Vůlí pobádal k silným činům.
Nedal
jsem se
uchvátit lítostí, ale k pevné Vůli jsem se obrátil čelem, ji učinil vůdcem
dění,
Silou pohybu všeho dobrého spění, činu a snahy.
Nedal
jsem se
zastrašit zlobou, ale oddělil ji ohradou, aby mi nekazila zástupy,
na nichž mi velmi záleželo, aby nebyly porušeny zlem.
Nedal
jsem se
na cestu hněvů, ale k Lásce se obracel o rady i v nejtěžším útisku zla,
kdy jsem i já sám pod ním úpěl.
Nedal
jsem se
vyhnat z hory své, ale lépe jsem si na ní zbudoval stánky pro sebe
i ty, kteří se mnou zůstali pro služby dobru.
Nedal
jsem se
osamělou krajinou, ale kolem obydlí věrných vinuly se mé kroky,
abych neztratil s nimi všechno spojení a oni se necítili mnou opuštěni.
Nedal
jsem se
oklamat planým slibem, ale žádal jsem na všech činy věrnosti, oddanost
myšlenkám míru, odpovědnost za každé hnutí duše.
Nedal
jsem se
obrátit proti svedeným, ale dobře jsem odlišoval svůdce od těch,
kdo byli pro slabost vůle jím svedeni.
Nedal
jsem se
pohoršit zmatky, ale určil jsem jim pevné hranice působnosti,
nedovolil narušit kořeny života.
Nedal
jsem se
do boje jako pomstychtivý, ale jako ten, který vede obranu.
Nedal
jsem se
vyrušit v práci, ale začal teprve každé práci dávat moudrý řád
a vyzkoušené a osvědčené zákony za silné, moudré vůdce v hodinách
klidu i zmatku.
Nedal
jsem se
zapřít, když mě počali navštěvovat kajícníci uvědomující si, že se musí
navrátit ke mně,
nemají-li v temnotách zahynout.
Skryl
jsem
hluboko v sobě plány na vedení boje se zlem – ani žádný z knížat andělských je
nepoznal,
nemohl jiné do nich zasvěcovat.
Skryl
jsem
své úmysly – aby nebyly předčasně prozrazeny, zmařeno napravení porušených.
Skryl
jsem Ducha svého –
aby zůstal nejsvětější po všechny časy a nade vším takto stál, bděl i nad
temnotou,
aby se nerozšiřovala, ale zúžila svůj prostor na malý vesmírný kout.
Skryl
jsem Lásku svou
do tajných svatyní – aby neztratila svou nedotknutelnost a jemnou krásu na
výspách,
kde vanou větry, i v údolích, kde začaly pramenit a silně bouřit kalné vody.
Skryl
jsem Moudrost svou
do nedostupných hradů mysli – aby se stala vzácnou a vytouženou, vydobývanou
těžce
jak na poušti pramen čistých vod.
Skryl
jsem Dobrotu svou
do paláce zavřeného zámkem Vůle – aby mi nezabraňovala v konání skutků
soudu nad bezbožníky.
Skryl
jsem
jméno své – aby nikdo nevěděl, kdo jsem já – Slovo.
Skryl
jsem
mírnost do přísných slov – aby se rychle a správně vyvíjelo dění určené
k napravování
všeho porušeného, vychýleného z jednoty lásky.
Skryl
jsem
trpělivost svou – abych důrazným naléháním všechny dobré pracovníky povzbudil
a přiměl je k činnosti nově tvůrčí i zušlechťující a rozvíjející vše,
co je minulým věkem vytvořeno jako výborné sémě, avšak bez živných půd.
Skryl
jsem
horu, na níž tajně přebývám – a není dosud viditelná ani těm, kdo ji hledají
trpělivostí a horoucí touhou světce.
Skryl
jsem se
a nechal anděly mluvit i jednat za sebe – aby nikdo z porušených nevěděl,
jaký vpravdě jsem ve své Božské tváři Lásky i Vůle.
Skryl
jsem
pokoj do nejzazší svatyně své – aby jeho hledání trvalo dlouhý čas, jeho
nalezení bylo
nejvyšší odměnou tomu, kde jej hledal snad i tisíc let.
Zastesklo
se mi
po synovské náruči – proto jsem začal připravovat cestu pro návrat syna
do otcovského domu, v němž dříve přebýval jako pacholátko, jako milovaný syn.
Zastesklo
se mi
po tichém, avšak výborném pracovníku, který by mě následoval cestami
dobrého a silného činu – proto jsem začal s jeho vyučením do dokonalé
moudrosti.
Zastesklo
se mi
po krásném obraze, který by zdobil síně královské a svědčil o tvůrčí dovednosti
–
proto jsem začal přemýšlet, jakými barvami má být malován,
jaké ideje má představit životu.
Zastesklo
se mi
po moudrém duchu, který by dobře znal mou Vůli a vždy se podle ní řídil
u vědomí, že ona vždy tvoří šťastný život všech, krásnou cestu budoucími
věky –
proto jsem si vyvolil člověka, syna Moudrosti, za svého následovníka.
Zastesklo
se mi
po životě mezi věrnými přáteli – proto jsem je začal vyhledávat a zvát do svého
domu,
aby mi byli nablízku, já s nimi mohl rozprávět důvěrně, zasvěceně.
Zastesklo
se mi
po dobrém služebníku, který by mi věrně sloužil v časech klidných
i těžkých,
za pilné práce i ve chvílích oddechu, kdy usedám k odpočinku –
proto jsem lidskému duchu svěřil nejtěžší služby, jej pro ně vychovávám.
Zastesklo
se mi
po dceři, jež by spočinula svou hlavou na mém klíně – proto jsem začal
myslet na lidskou duši s něžností; tichoučce k ní promlouvám, aby se mi
přiblížila.
Zastesklo
se mi
po dětském smíchu zjasňujícím dům rodičů – proto jsem začal upravovat člověka
do nevinné dětské podoby, do očí mu vkládat jas nebe.
Zastesklo
se mi
žít láskyplným životem – proto jsem začal s Láskou konat všechny činy,
mluvit jejím slovem i s padlým člověkem.
Zastesklo
se mi
uprostřed ráje – proto jsem začal volat všechny z něho vypovězené,
aby pospíšili s návratem.
Zastesklo
se mi
po vás, lidé – proto jsem začal dílo oběti, abyste brzy opět po mém boku stáli
jako milí svatí synové.
Zastesklo
se mi
po radosti ničím nezkalené – proto jsem začal připravovat její příchod do
života,
který se s ní na dlouhý věk rozloučil.
Proč
bědovat –
vždyť Láska se nikdy necítí zahanbena, vždycky se raduje, je ochotna přinášet
oběti,
aby byl šťastný ten, jehož si oblíbila a jej miluje.
Proč
tesknit –
vždyť Moudrost nikdy nezemdlí v práci, vždy vymýšlí a formuje
nové a nové věci života, který je věčný a neustále krásnější jak rozkvétající
růže.
Čeho
příliš litovat –
vždyť čas se nezastavuje proto, že práce není hotova, že není skončen boj –
nese možnosti nekonečné a zítřky jsou vždy o jedno slunce jasnější.
Proč
si žalovat –
vždyť cesta nekončí, vede dál a dál na vysoké hory, kde je vlast andělů
a nad nimi má.
Co
je platný nářek –
vždyť štěstí žije, i když se odstěhovalo do maličké světničky mého srdce,
do skrytého místa pečlivě ukrytého, takže o něm vím zatím jen já.
Proč
litovat
krásu, která zaniká – vždyť věky jsou točící se kruh; co není na počátku,
může být uprostřed, co dnešek nedá, zítřek nahradí, a budoucnost všech
ve mně je závratná.
Není
třeba rmoutit se,
že růže málo ještě voní – vždyť vůně v poupěti uchovaná předčasně nevyprchá,
ale rozlije se v nečekaném okamžiku, když já chci, když lístky rozvolním
a vdechnu jim líbeznost.
Nelze
žít v beznaději –
vždyť naděje je družka života, která se od něho nikdy neodloučí –
je rozpjatými křídly Ducha letícího vždy dobru, lásce a kráse vstříc.
Nelze
složit ruce do klína –
vždyť není možno chlebu samému se vložit do úst, pšenici kvést bez vysetí zrna
a lidského zušlechtění polí.
Nemožno
čekat na poslední chvíli –
vždyť časné ráno volá do práce toho, kdo má službu na všech stranách,
úkolů tisíce.
Co
platné je hledat odpočinek –
když dosud nenadešla jeho chvíle – stáda jsou pod širým nebem,
je nutné jim hledat obživu a přístřeší i pro sebe chléb a nápoj a čisté oděvy.
Co
platné je horlit na nedostatky –
vždyť nestalo se dosud, aby kámen zplodil květinu, moře vyschlo za jediný den,
z dítěte byl naráz moudrý, světa znalý muž nebo velmi dovedná žena, matka
dokonalá.
Rozpomeň
se na mne,
můj služebníku, který jsi byl mou chloubou v časech, kdy národy žili
prostopášně
i krutě a jako zvěř v doupatech – mysli na mne – který budil v tobě
ušlechtilost
a orouboval tě na plodný užitečný strom života, na vinné keře velmi lahodných
hroznů.
Rozpomeň
se na mne,
lide zvláštní a můj, mnou vyburcovaný ze spánku, mnou uvedený do pouště
žízně a hladu po milostivých dnech many, jež v předobrazu těla Syna
vydaného národům Země za pokrm i nápoj – mysli na mne, znovu tě přicházím
nasytit,
dát ti pít poháry sil.
Rozpomeň
se na mne,
ty, Izraeli svatý, který máš jméno podle svého vyvolení a zasvěcení se Bohu –
mysli na mne, že život tvůj byl mou radostí i starostí, žes byl úhelným
kamenem,
na němž jsem začal stavět dílo spásy světa.
Rozpomeň
se na mne,
synu-člověče, jehož jsem postavil nad anděly – mysli na mne, i že jsi zklamal
mé naděje
a mě hluboce zarmoutil, když jsi uvěřil lehkověrně, že já ti nepřeji,
co tě blaží.
Rozpomeň
se na mne,
vyhnanče z ráje, jehož odchodu litovalo mé srdce víc než ztráty oka,
odcizení vzácného pokladu, bez něhož nemožno zkrášlit chudé příbytky –
rozpomeň se, že nejsi pánem svého života, že jsi pod mou nohou
i rukou,
i když se domníváš pracovat, chodit a myslet sám sebou.
Rozpomeň
se na mne,
chráme duše zbořený, přišel čas tvého nového zbudování do vysoké vznešenosti
jemné krásy – mysli na mne, vždyť musíme společně stavět, krášlit a
zušlechťovat tebe.
Rozpomeň
se,
bráno zlatá vedoucí do svatyně mé, zvaná lidskou duší, příbytkem sníženého
ducha –
mysli na mne, vždyť dávám již nové okrasy na tebe a rozmýšlím, jak znovu
vytvořit
z tebe obraz Duše mé.
Rozpomeň
se,
duchu z mého Ducha, duchu lidský, že já jsem Otec tvůj,
a nikdo jiný se nad tebou a pro tebe nenamáhal, nevytvářel ti skvělé domy a
krásné zahrady –
mysli na mne, čekám na tvou vzpomínku, na tvou touhu navrátit se do nich.
Rozpomeň
se,
dítě zbloudilé, žijící mezi vlky a hady, v trní a kamení – mysli na mne,
posuď svůj život ve světle zákonů oznámených ti vtěleným Slovem a poznej,
co mi dlužíš, proč žiješ tam, kde je ti tak těžko.
Rozpomeň
se,
zajatý vězni, na svou podobu, mnou tobě danou – mysli na mne –
probuď touhu pronikat širým prostorem jako pták se silnými křídly bez obav,
že střela namíří a poraní k smrti – je čas tvého osvobození,
otevření temné cely bez oken, v níž jsi dlouho žil.
Rozpomeň
se,
bláhový pobloudilče na cestách životem – mysli na mne – já nenechám tě
v dřímotách,
ale silným ramenem tě nadzvednu z mrákoty, oči tvé otevřu k prohlédnutí
lstí světa
i hříšnosti tvé, abys ji mohl odstranit, světu se vyhnout bez úrazu v
duši.
Rozpomeň
se,
můj drahý, vždyť nemožno stále jen v bázni se třást přede mnou – mysli na mne –
já zbořím hradby mezi námi a zavolám tě hlasem Kristovým, aby ses vrátil
k Otci svému, který ti znovu otvírá dům a do náruče vkládá Lásku, tobě na
uvítanou.
Vyoral
jsem hluboké brázdy
na úhoru tvého srdce, člověče, jdoucí cestami smrti, cestami zkázy sodomských.
Zapřáhl
jsem silné oře do pluhu –
Slovo kárné a přísné, Slovo Hospodina, velmi kárající hříšnost tvou
a trestající tvé pokažení.
Ruce
se mi rozdrásaly
a stále krvácejí, protože kameny na úhoru tvého srdce byly velmi tvrdé
a já je vyorané z brázdy zahazoval do moře, aby nebylo po nich památky v mé
mysli,
abych zapomněl, že jsi byl ke druhému tvrdý, nemilosrdný, mně nevěrný.
Z
nohou mi teče krev
od namáhavé chůze, vždyť jsem chodil bos po tvém tvrdém poli i místy
nesličnými,
kde stojí tvůj dům mezi horami a skalami a na poušti v trní a hloží života.
Moje
čelo je zsinalé od trnů,
do něho zabodnutých, vždyť sklonil jsem se až k tvé noze, abych z ní vyňal
trny,
a protože nebylo místa, kam je dát, aby jiné chodce nezranily,
vložil jsem je na hlavu svou.
Bok
jsem si otevřel dýkou,
kterou jsi bratra zabil nebo těžce zranil, aby se nestala smrtící zbraní tvému
duchu,
vlastnímu životu, a takto v sobě a sebou jsem ji zlomil.
Nevzdálil
jsem se
z místa Kainova hříchu, ale strpěl vše, co zlého učinil pod vlivem zlého
vnuknutí,
abych ukázal, že vím o ztrátě vůle bezbožníka, který neví, co činí,
protože ke zlým činům jej vede zlá cizí vůle, které podlehl.
Cestu
jsem otevřel
pro kající a bohabojné, kteří se dali vést již od Mojžíše jak mladá jehňata
prvně ze stáje vyvedená do ohrady, postavené Vůlí Hospodina chránit
všechno nadějné.
Vyšel
jsem ze svého sídla
do malé síně Izraelských zbudované z hrubých trámů, kde jsem schyloval hlavu
pro její nízké stropy tak, že jsem uvykl hledět trvale k zemi dolů, do tmy
a soužení v ní.
Mnoho
práce konám
pro tebe, člověče, abych opět měl z tebe radost a těšil se z tvého života –
těšil se, že po mně převezmeš pluhy, půjdeš jako já vzdělávat úhory
a vyorávat kameny
z životních polí.
Vítám
již chvíli,
která přináší zkypření tvého pole, přinese bohatou úrodu, z níž se obživí každý
tvor
žijící v lidské krajině.
Co
mi do toho, že jsi mi nevěrný –
vždyť nevíš, kdo jsem a kde mě hledat, nevíš, co činím ve skrytosti pro tvé
blaho –
jak se tedy mohu horšit nad tebou, jak tě mohu zavrhnout navždycky?
Prošel
jsem tvými cestami, člověče,
a mnoho jsem na nich trpěl, protože vedly krajem, kde se skryli lupiči,
kde ukládal o život nepřítel na každém kroku.
Prošel
jsem
cestou vedoucí do temnoty a do končin hadů na písčitých planinách, kde není
užitečnost
ani květ pro spočinutí očí.
Prošel
jsem
úhorem, kde se jen dobytek pase a nezkrocená stáda zvěře, nemající pána ani
hospodáře,
ani chlévy k bydlení a velmi chudou pastvu.
Prošel
jsem
pahorky, na nichž se nerodí ani bylina, zrno nevydává svou klíčivou sílu
k rozmnožení,
stromy živoří a hynou, kde jméno člověk je takřka neznámo.
Prošel
jsem
údolím, kde mlhy se nezvedají, všechno je ponořeno do stínu a chladu,
život je jak lampa bez oleje, jako dům, v němž se nebydlí, a proto chátrá a
rozpadá se.
Prošel
jsem
prudkými prameny vod padajícími do propasti, místy, kde je nářek a pláč
kajícníků
oblečených do pytloviny a provazů.
Prošel
jsem
řekou zapomnění, v níž není vody živé, v níž se ztrácí vědomí o životě Ducha,
šel jsem do těchto smutných upomínek na pád člověka, protože jsem jej
následoval
všude, kam šel, když sestoupil k samé hranici života, za níž je zmar.
Prošel
jsem
mořem, kde se skrývají leniví, které světlo dne nebudí k práci,
kde stálá temnota klíží oči ke spánku, údy ochabují až k zemdlení a znehybnění.
Prošel
jsem
chladnými domy, kde dosud nemají teplé krby, není lože ani přikrývek,
kde sníh přikryl okna a zavál všechny prahy, že lze těžko najít cestu
k člověku.
Prošel
jsem
městem dobytým nepřáteli, kde hlad a žízeň trápí zajaté, je slyšet nářek
vdov a sirotků, i raněných i umírajících těl.
Prošel
jsem
zemí plnou zbořených chrámů a plakal jsem uprostřed ní nad zkázou její krásy.
Prošel
jsem
vyprahlou pouští, kde stopa člověka zmizela jako kámen hozený do mořských vln.
Do
tebe, synu můj, člověče –
vložil jsem svou naději v čase bouřlivého vlnění života zmatkem, hříchem a
bolestí.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil svou víru v překonání obtíží tvořících velké a četné
překážky
na cestě k mému Království, k náruči ticha a pohody bezstarostné.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil Lásku svou ke každému – k maličkým, sotva porozeným,
i dospělým, schopným již samostatného kroku životem, činem a jednání
s hmotou i vesmírem.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil Moudrost svou, aby byla světlem zmatené době, kdy nebude
jasné,
která cesta je má a která je mého odpůrce, který se rád i do mého roucha
obléká.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil Sílu svou, aby nebylo vyvráceno do základů ono město
posvátné,
kterým je duše tvá.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil péči svou, aby se jednou projevila v celé plnosti, až
přijde chvíle
jejího zjevného projevení a uplatnění v pomoci dané těžkým posledním dnům.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil svou dobrou radu, aby o ni nebyla nouze uprostřed sporů
a zmatků
národů obývajících hvězdné světy nyní i v budoucnosti.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil své dílo příštího a nedalekého věku ukrytého po čas zápasu
s obtížemi, kterých je tak mnoho, protože není dosti prozíravosti a
obezřetnosti
u vojevůdců na předních liniích boje se zlem.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil svou jistotu vítězství, aby tebou povstalo všechno lidstvo
k hrdinnému činu vydobytí ztracené božské krásy lidského života,
dokonalosti duší.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil svůj příklad a vzor, aby bylo zjevně poznáno všechno mé
úsilí
o život naplněný Láskou a Moudrostí, Vůlí přímou, stálou, nikdy neklesající
v tenata pochybností o účelu smyslu a cíli všeho pozemského i vesmírného
dění.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil Ducha svého, aby se stal dědicem všech duchovních pokladů,
z něhož je život dán a provždy nesmrtelný.
Do
tebe, synu můj, člověče –
do tebe jsem vložil Duši svou, aby se rozvíjela krása, aby sílila láska, dobro
se skvělo
zářícím světlem nad Zemí, v ní i v každém srdci.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
abys mi neodešel jako jiní do údolí stínů, do velkých strastí života,
který ztratil pečeť Božství, nebeské úsměvy.
Myslel
jsem na tebe,
abys nepodlehl pokušení, z něhož jsou zbudována sídla hned za branou mého
Království
pro ty, kteří se stali nehodnými syny, trápí sebe i ty, které slepě vodí.
Myslel
jsem na tebe,
abys vytrval na těžké cestě do poslední chvíle určené za konečnou hranici
rozdělující život i bytosti a věci, myšlenky i činy na dobré a zlé.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
abys nepřijal myšlenku vzpoury proti Vůli mé, ukládající všem řád kázně, práce
i stanovení, kdy má být dílo začato i hotovo, jak potřebné, vzácné a
dosažné.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
abys ve vyhnanství nezapomněl, že ráj je tvůj pravý domov.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
abys ke mně přilnul více než jiní, zamiloval si mě věrnou láskou, z níž vzchází
štěstí života, pevné základny jsoucna bytostí, věcí i dění, i vrcholy
tvůrčích mocí.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
aby ses neodchýlil od svých vysokých cílů, pokud nebude hotovo všechno tvé
vybavení
pro pouť nízkými a temnými světy hmoty.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
abys mě ještě více nezarmoutil, jsem-li už ponořen do bolesti z rozloučení
s mnohými syny a služebníky, a neoslabil tak mou Vůli, spěchá-li s pomocí tobě.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
v těch těžkých dnech nesmírné tíhy, abys jí byl uchráněn, jak lze
v podmínkách
tak vyhroceně neblahých, složitě vázaných na celý vesmír.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
abys vyrostl ze svého dětství, brzy si vyšel prohlédnout všechno, co je mé
a těch, kteří jsou moji.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
abys dovedl v pravou chvíli vytušit nebezpečí a zůstal ušetřen zkázy,
která jak sesouvající se lavina padala na vědomí lásky k jeho rozdrcení na malé
úlomky,
na střípky citů.
Myslel
jsem na tebe, synu můj,
abys vykonal všechno, co jsem ti vložil na bedra jako poslání a velké úkoly
stvoření
ještě v kolébce, ještě v náruči Matky.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
s nadějí, že ty mi vrátíš ztracené i toužebně očekávané, ještě bohatší o lidské
city,
o nejednu velkou zkušenost z cest vesmírem.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že ty mi vytrhneš osten z těla, velmi bodavý, jako je myšlenka na smrt pro
člověka Země.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že ty mi nahradíš, co jsem vydal ze sebe jako částečky svého vědomí
do oživených těl, do hlubin jejich já.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že ty mě nezapřeš jako Otce ve chvíli zkoušky svého synovství,
své rodové příslušnosti k Bohu.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že ty mě potěšíš něžnou láskou dítěte k rodičům, kterou mi jiní synové dluží,
ji ztrácejí z vědomí jako utržená růže svou silnou vůni a svěžest.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že ty přijmeš mou Vůli, určí-li ti způsoby života a pošle tě pracovat do
nesnadností
a sterých překážek díla.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že ty odoláš svůdcům, kteří odnímají lehkovážné děti Matčině náruči, Otcovu
slovu,
moudré radě a vedení na všech rozcestích života.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že ty prohlédneš záměry nepřítele, který falešně mluví, aby získal pomocníky
pro sebe,
posilu pro svou stranu boje.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že se vyučíš dobrým činům, takže ti budou pevným kořenem,
z něhož vyroste strom života, nejvýš plodný, užitečný a krásný na Zemi i u mne.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že se vyhneš úskalím i tůním, do nichž padají nešlechetní, s nimiž jsem přerušil
spojení,
ponechav je na pospas jejich nedokonalosti.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že ty se zasvětíš mému jménu, abys je i sebou okrášlil a činil slavným
i všemi ctěným.
Hleděl
jsem na tebe, synu můj,
že z tebe vzejde všechno krásné, nové, nesoucí znamení dokonalých synů božích.
Těšil
jsem se
na ten čas, kdy tě uvedu do úřadu syna, dědice pokojného Království,
stále se šířícího v nekonečno Lásky.
Těšil
jsem se,
že se z tebe stane zástupce mých záležitostí, mých úmluv se správci zemí,
velkých sídlišť hvězdných i domů vlastní duše.
Těšil
jsem se,
že se v tobě zjeví mé vlastnosti jako doklad toho, že jsi můj syn a zrozen
ze mne,
Lásky – Matky.
Těšil
jsem se,
že se v tobě probudí touha po rozšíření nebeského Království i na straně
od slunce nezahřáté, kde je dosud pusto a duše v sobě dřímají i hluboce
spí.
Těšil
jsem se,
že přijmeš z mé ruky pověření k úkolům učitelským i úlohám kněžským,
které Zemi světí pro mne.
Těšil
jsem se
na ten čas, kdy nebude v tobě stínu ani místa nezkrášleného výborným činem
statečnosti, projevem moudrosti i lásky tam, kde je jich poskrovnu.
Těšil
jsem se,
že nenecháš ladem úhory nezorané, nepřipravené k setbám pro nedostatek dělníků
vyučených práci tak potřebné, mnou ceněné nade vše.
Těšil
jsem se,
že usedneš po mé pravici jako ten, jemuž je plně důvěřováno a od něhož se čeká
jen výtečnost ve všech oborech práce a služby všem, jak ji žádá lidský prostor
a čas díla v něm.