12

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, když vidím žaly světa -

neb ona je mi jistotou, že od Tebe přijde mír a utišení nářků,

že Ty svět odejmeš supím křídlům a vložíš jej v křídla holubice,

Lásky nejvyšší, pro věčnou ochranu, pro stálou pomoc.

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, když vidím nemluvňátka -

a tolik toužím, aby z Tvé lásky jim jiskra byla dána dříve,

než se ponoří do nenávisti světa, než uvidí špatný vzor,

aby jejich duše měla sílu i ve tmě nalézt světlo,

v hněvech si lásku vyvinou, lásku si do života vložit

jako zlatou nitku, pohádkové klubíčko, aby se vědělo,

kam se má jít, v kterou stranu otočíš tvář, když se hledá Bůh.

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, když vidím člověka -

a přeji si vroucně, aby už nebyl pokoušen,

aby ho neblahé lásky z objetí propustily

a on mohl brzy poznat tebe, Lásku nejvyšší, nejkrásnější,

která mu byla již od kolébky přisouzená jako dědici Božího království.

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, když svět se chystá k válce -

aby se ten veliký zázrak stal a Ty světu všechny zbraně vzal,

nad světem vzklenul duhu míru, a pro lásku svou - pro ni -

obětního Beránka dal lidem pokoje.

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, a vím,

že kdyby se člověk s Tebou spojil, tmy by na Zemi nebylo,

hmota by byla proměněna a lidé by žili v jemných tělech

jako svatá rodina, milovaná a ctěná celým světem duchů.

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, když hledám lásku v lidech -

a poznávám, že je malá a slabá jak choré nemluvňátko, jak pohozený květ -

kdy, ó, kdy, Kriste, k Lásce Tvé se přiblíží,

s ní počne měnit svět, jí změní život lidský v ráj?

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, když se modlívám -

aby se láska Tvá nad Zemí smilovala a brzy ji celou posvětila,

aby z ní navždy odešli sýčci a černí havrani,

jež do ní vnášejí hrůzu a strach z bratrovražd, k nim vybízejí,

je nesou jako smrt pro duši i její velké znesvěcení.

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, když rmoutí nevlídné slovo -

kdy se už, ó, Pane, rozpomeneš a přísný zákon odložíš,

všechny vyučíš dokonalé lásce, jejímu vlídnému jednání,

její harmonii, jemnému slovu i životu, v němž je radostí člověkem být.

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, když stojím nad vodou, jež plyne -

ach, kdy už k nám přinese čas lásky duše k duši,

kdy na Zemi budou žít jen bratři a ne vzájemní nepřátelé,

kdy bude láska na Zemi hledaná jako nejvzácnější poklad,

nejhledanější lék - kdy bude jedinou cestou člověka?

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím,

když vidím krásný tvar a cítím vůni květů -

neboť tím vším ke mně promlouváš a najevo mi dáváš,

jak jsi krásný sám, jak krásný je život lásky,

co duše v něm prožívá, co jednou všichni lidé poznají,

až budou mít svatou lásku v srdci a v ní budou milovat - žít -

vytvářet veledíla, o nichž se dnes člověku ani nesní,

jež si nemůže představit.

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím v denních obtížích -

vždyť Ty se tolik namáháš a tolik stále dáváš,

a přece jsi nejvíc opomíjen, nejvíc pohrdán,

přece jsi jako žebrák u lidských prahů a ne na nejvyšší,

nejčestnější stolici, i na místech, kde se lidé slaví a ctí,

kde se vyzdvihují zásluhy a lidská díla se obdivují.

Kriste - na Tebe - na Lásku myslím, když nad životem rozjímám -

vždy nemohu nemyslet na Tebe - bez Tebe nemohu mluvit,

milovat, těšit se, ani lásku přijmout -

Tys všeho dobrého ve mně počátek, všech dobrých činů první pohnutka -

Tys všech lidí nasycení.

13

Kriste - jak vzácný je Tobě ten, kdo dovede s Tebou hovořit v nitru -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo - kéž by se k Tobě všechno živé obracelo

slovem srdce, modlitbou, jež k Tobě tak vroucně mluví,

myšlenkami, jež by každým citem lásky rostly do vznešenosti palmy,

do výšky hor, do krásy růží i bystrosti orlího oka,

do šalamounské moudrosti - do láskyplnosti Ježíše.

Kriste - jak milý je Tobě ten, kdo na Tebe se vším se obrací -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by se k Tobě

všechno tvorstvo obracelo jako k Otci o radu, k Matce o lásku,

k Pánu o nejvyšší vůli, k Soudci života o odpuštění,

k Nejdokonalejšímu pro svou dokonalost -

jako k Bohu o všechno, co život potřebuje pro své vrcholné naplnění.

Kriste - jak blízký je Tobě ten, kdo miluje -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by se k Tobě všechno lidstvo přiblížilo

tak blízko, že pokorně sepne ruce, tváře si úsměvy zkrášlí,

srdce své rozprostře před Tebou, abys Ty - Zářící -

mohl k němu sestoupit a přijít jako po koberci z květů až na jazyk,

na čelo, do hrudi každého člověka, do rukou i nohou,

aby tam, kde člověk žije - žil Ježíš.

Kriste - jak podobný je Tobě ten, kdo se obětuje za jiné -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by všichni lidé přidali

malý díl k Tvé oběti - člověk by pokročil tisíc mil

na své cestě k Tobě a jeho život by se proměnil

v onen biblický ráj, v němž člověk a zvíře si v řeči rozuměli

a byli jako starší a mladší bratři - přátelé.

Kriste - jak dobrým křesťanem je ten, kdo nezná hněv na bratra -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by všichni křesťané

vstoupili v bratrství tak dojemné nezištnou láskou tišící nesvornosti,

že by bylo štěstím žít a potkávat na cestách člověka - i nepřítele -

přítele pak nade všechno, neboť jedna myšlenka by je spojila -

že bez lásky nemožno žít, že láska je vyvrcholením života,

jeho nejkrásnějším mírem.

Kriste - jak dojímá Tebe ten, kdo o poslední se rozdělí -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by se lidé dovedli o všechno podělit -

pak by byl mír jako denní chleba a život jak jarní dům -

pak by nebylo překážek pro splynutí nebe se Zemí v jediný svět -

člověk by vstoupil v Božské vědomí

a jeho život by se stal životem anděla.

Kriste - jak nakloní si Tebe ten, kdo se stará o trpící -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by člověk na člověku viděl,

co ho v duši i v těle tíží, a poznal,

že proto jsi člověka k člověku přidružil, aby nežil sám,

ale láskou k jiným žil a v Tobě pak žili všichni jako buňky v těle,

jako Tvé ruce pro dílo ve hmotě, Tvé myšlenky hýbající vesmírem,

jako tvá rozšířená, rozmnožená láska.

Kriste - jak spojen je s Tebou ten, kdo má v srdci onu svatou lásku,

jež nezná rozdílu mezi lidmi, národy a církvemi -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by se každý svaté lásce naučil -

ona by pak s lidmi žila, život jim posvětila, zpříjemnila,

Tebe do Země vnesla, z duší učinila malé Marie -

rodičky Božství, matky synů Boha živého.

Kriste - jakou milost dáváš tomu, kdo je pokorný až k sebezapření -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by tisíce duší pokoru si vyvinulo,

jež je lásky početí i zrození, je i tou bílou duchovní růží,

po níž ruku vztahuješ, ji si vetkáváš ve svou svatozář,

ji pokládáš v klín, abys ji měl stále na očích

a ona Tě potěšila, když neláska bratří Tě rmoutí.

Kriste - jak se raduješ, plní-li někdo své poslání šířit lásku Zemí -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by si všichni lidé uvědomili,

proč jsi jim život dal - pak by Tě Země nezarmoutila,

pak by Tě člověk nikdy již neukřižoval,

ale nosil Tě na ramenou jako sloupy slavnou katedrálu,

strom korunu větví, srdce lásku, matka dítě v náručí.

Kriste - jak rád žehnáš tomu, kdo si Tvé požehnání vroucně žádá -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by všechno lidstvo

si Tvé požehnání vyprosilo, a nedostupné se tak Tvým požehnáním

přiblížilo na dosah ruky: totiž láska mezi nepřáteli,

smír mezi národy, modlitba u těch, kdo v Tebe nevěří,

Tvá pomoc celému světu a Tvá láska každému srdci člověka.

Kriste - jak miluješ toho, kdo na Tebe vzpomíná, Tebe - jen Tebe hledá -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by na Tebe celé lidstvo vzpomínalo,

když stojí na pokraji zkázy -

pak by se osud celé Země jinak vytvořil -

její cesty by se rozzářily, na ně sestoupili andělé

a Ty uprostřed nich přišel ne Zemi odsoudit,

ale přisoudit jí díl nebeského života v míru a blahu duší.

14

Kriste - Lásko věčná, lidské lásce dopřej sluchu, ať promluví k Tobě a řekne:

Kriste, Tys můj nejvyšší Vzor, má nejkrásnější Cesta, můj konečný Cíl,

můj život v Bohu, v hlubinách krás a blažeností,

v pokoji i v čase velkých zmatků, kdy není známo, odkud a kam

míří krok člověka, let ptáka, proč hyne květina.

Kriste - Lásko Otcova, lásku synovskou ve mně probouzíš,

nad všechny lásky velikou a silnou, jež mne podpírá na životní cestě

jako hůl slabé tělo poutníka, když stoupá na příkré svahy,

na stezky plné kamení - když dlouhý čas jde bez odpočinku zimou i horkem dne.

Kriste - Lásko Matčina, pro Tebe a před Tebou jsem vždycky dítětem,

tím maličkým, jež potřebuje náruč i klín,

na něž by hlavu s důvěrou položilo a přijalo pohlazení, požehnání

i moudrou radu, aby - až doroste a bude jako člověk žít -

nikdy nad životem nezoufalo, i když k němu obrací tvář

všech trpících a umírajících, co jich Země má.

Kriste - Lásko Boží, Tys vší lásky věčný, nekončící proud,

v němž je utajeno a uloženo všechno, co se nazývá

životem, neskonalým dobrem, nesmírným blahem, nevýslovnou krásou -

co je cestou Boha i člověka, hvězdou, malým obláčkem -

co je i jejím tvorem.

Kriste - Lásko, jež spojuješ život se životem, srdce se srdcem,

ústa s ústy pro slovo: miluji -

Tvůj krásný hlas je mého srdce těšitel,

mé touhy po Tobě nejhlubší příčina, kterou teprve poznávám,

o níž vím, že je ve mně jako nejušlechtilejší cit.

Kriste - Lásko, z níž vzešlo slovo: bratrství -

Tebe může pochopit jen ten, kdo bratrem se pocítí, bratra miluje,

za něj dá ruku do ohně a pro něj jde i v boj -

kdo ví, že život je obět životu, daný Tebou

pro naplnění láskou, vznešeným snažením.

Kriste - Lásko jak dětské ruce jemná a bílá -

mne k sobě samé připodobni, podle sebe vykresli -

i vytvoří se mezi námi svatá jednota a celé nebe pozná,

že jsem syn Tvůj, duše hvězdě podobná.

Kriste - Lásko nepochopená, svou podobu na Zemi máš jen v tom,

co je na ní nejhezčí, nejmilejší a nejlepší,

co srdce uchvacuje a duši jímá, čemu se i rozum koří, obdivuje a říká:

Hle, jaký zázrak a div, jaká krása, jaké dílo, jaké umění -

jak mocný je Bůh! -

Kriste - Lásko, jež může nést jméno Oběť -

v následování Tebe je ukryto poslání člověka jako milujícího,

který srdce své dává za srdce jiná, jež chtějí vládnout

a ne sloužit životu, jeho vyrovnané váze moudrosti a lásky, vůle k dobrému -

jeho vzestupu k božským metám až za hranice věčnosti.

Kriste - Lásko nad všechny lásky, jež lidé láskou zvou -

já Tebe se dotýkám srdcem tehdy, když ono trpí pokorně, rádo

a nespravedlivým políčkům nastavuje klidně tvář bez rozhorlení,

u vědomí, že láska je nejsnášenlivější život

mezi životy položenými v mír a pokoj andělský na vyšších úrovních.

Kriste - Lásko všech panenských duší -

ponoření v Tebe je hlubokým zamyšlením nad tajemstvím života

Otce a Syna, Matky a Dcery, nad slunečním světlem, nad krásou růže -

je zamyšlením nad Bohem samotným,

Jejž nikdo nikdy nevyzpytuje, který je věčné Tajemství.

Kriste - Lásko, nad Níž jednou užasnou zástupy,

až se zjevíš v celé kráse a na ně zavoláš: vejděte v ráj -

kéž Tě slyším i já, kéž i mně se zjevíš jako odpouštějící, milující,

drahý a svatý Bůh s náručí pro mne otevřenou.

15

Kriste - pro Tebe hoří srdce mé jako silný jasný plamen,

jako světlo lampy s dobrým olejem,

jako svíce rozžatá na oltáři v den Tvého vzkříšení,

když se zpívá slavné: aleluja! -

Kriste - pro Tebe se nadchlo srdce mé jako srdce člověka,

jemuž se pojednou zjeví jasná cesta,

její krásný, vznešený, nádherný cíl i věci,

které přinášejí jeho dosažení.

Kriste - pro Tebe rozezněla se píseň lásky duší

v nejvyšších a nejkrásnějších tóninách jako chorál chrámem,

v němž Bůh učinil viditelný zázrak, v němž zapůsobil silně svou přítomností

a projevil se mocným hlasem kazatele, jenž volal k pokání.

Kriste - pro Tebe rozrostlo se nadšení v duši

v košatý, přebohatý strom - jako roste dětské tělo každým dnem a hodinou,

když o ně pečuje moudrá a dobrá matka,

jako květina dobře pěstěná, vrbový strom vsazený podél vody.

Kriste - pro Tebe je v duši mé plno obdivu,

že je jím obtížena jako zlatým závažím - pokladem,

z něhož by mohl žít celý svět i se svými moři a horami,

se všemi srdci, jež v lidské hrudi tepou.

Kriste - pro Tebe vypučelo v srdci tolik bílých růží,

že by se jimi mohl zdobit i nejbohatší sad na malém i velkém prostoru Země -

že by mohly provonět celý kraj, potěšit oči tisíců lidí.

Kriste - pro Tebe rozlila se mocně vlna lásky duší,

že utopí každý lidský cit obrácený k Zemi,

k jejím prchavým radostem a zájmům, jež jsou pro duši bezcenné,

jež jsou jí jen překážkou k dosažení svaté lásky.

Kriste - pro Tebe vyšly z mysli mé myšlenky čisté jak holubičky

před prvním letem do světa - jako ptáci milující nedozírnou výšku,

jako děti, jež nevědí nic o zlu na Zemi.

Kriste - pro Tebe naučila se duše má pracovat na své vnitřní kráse,

aby se již brzy stala pochodní pro zažehnání víry a požehnáním místu,

kam vstoupí žít na zemi, aby se stala Tobě milou, životu lidskému užitečnou.

Kriste - pro Tebe vysušily se slzy z mých očí nad veškerými křivdami,

jimiž duše trpěla, jako se vysušuje každá cesta,

zaplavená země, do níž slunce vytrvale svítí, vítr jí stále ovívá.

Kriste - pro Tebe otevřela se ústa má k chválám a dobrořečením

jako ústa obdarovaného tisícerými dary,

jako srdce, jež bylo zahrnuto láskou, po níž předlouho toužilo,

na ni se těšilo, ji očekávalo každým dnem a každou hodinou.

Kriste - pro Tebe se naučilo srdce mé snášet bolesti,

aby se z nich zrodila jeho láska a Ty v něm pak mohl přebývat jako Bůh

a přeměňovat je v srdce Ježíšovo,

jež je tiché a pokorné jako žádné jiné.

16

Kriste - Tys sám píseň lásky nejkrásnější,

vždy nově začínající a nikdy neukončená -

Tys Bůh, jenž z lásky vyšel do světů hněvu,

abys lásce všechny naučil, abys lásku dal jako Zákon všech zákonů,

jako nejkrásnější cestu, domov nejmilejší a nejtišší.

Kriste - Tys odkaz Otce mého,

který je mi v dědictví dán jako největší bohatství duše,

největší poklad pokladů, jež jsou v hlubinách života

jako mého života vyvrcholení, mé budoucí práce genialita.

Kriste - Tys láska srdce mého, která zapaluje ve mně oheň vroucnosti,

světlo tužeb po sjednocení s Tebou, po lásce, jež nikdy nekončí -

jež je rozpjatým křídlem od Země k nebesům, od nebes v nekonečno -

od nekonečna pak zpět ke každému prášku, ke každé kapičce.

Kriste - Tys život můj - ten, jenž voní růžemi,

jenž mi září světlem, slibuje nebe, cesty bez trní,

práci, při níž není potu ani povzdechu v hrudi -

v němž jsou úkoly, na něž se duše těší - v němž je ryzí láska.

Kriste - Tys práce ducha mého, který o Tebe bojoval,

v boji tom trpěl, prokopával se hmotou k Tobě,

aby padly všechny překážky mezi Tebou a mnou -

abychom se mohli na sebe zahledět s láskou

a pak jít vedle sebe ruku v ruce,

žít jako nejbližší, jako ti, jež se milují.

Kriste - Tys pro mne kniha otevřená, v níž čítám každý den,

abych nabyl moudrosti a vědění, jak žít a naučit srdce milovat,

aby s Tebou vstoupilo ve všechny lásky -

láskou si posvětilo každý svůj dech.

Kriste - Tys dům svatý, v němž stále přebývám v blahu pomyšlení,

že je to pro mne dům rodný, dům dětských čistých radostí,

dům krásného odpočinutí každého rána i večera,

každé denní chvíle, když srdce na Tebe vzpomíná a duše tě hledá.

Kriste - Tys ze všech mých myšlenek vždy jen ta nejvyšší a nejčistší,

jež dobro v srdci rodí a vylévá se z něho jako něžné slovo,

jako proud světla i zvuk zlatých strun, jako vlnění a šumění tekoucích vod.

Kriste - Tys světlo mého nitra, kterým si duše svítívá,

když se jí zdá, že na Zemi je příliš smutno

a kolem temno jako v hrobě. jako v noci, v níž žádná hvězda nesvítí,

oheň v krbu neplane, ani lampa na stole nevydává matnou záři.

Kriste - Tys všechna lidská láska, kterou lidé mají dosud ve své duši

jako lasturou ukrytou perlu v mořských hlubinách,

jako seménko, z něhož mají vzejít palmy,

jako buňku, jež se má rozrůst v božské tělo a krev člověka.

Kriste - Tys počátek jemných citů, jež člověk k člověku cítíval,

když přišly chvíle ticha a míru do rodin

i mezi přátele, mezi milující se -

když láska přišla jako učitelka ke všem umělcům a básníkům.

Kriste - Tys hluboká studnice soucitu, a já z ní denně chodím pít,

já vlévám její vody v místa utrpení, aby se ztišil lidský žal

Tvým slovem zaslíbení, že blízký je den oddechu

pro duše v Tebe věřící, v Tebe doufající celým srdcem.

17

Kriste - nad Tebou je duše má tichá

jakoby jazyk promluvit neuměl a myšlenka se zastavila před prahem mysli -

neboť jsi do nitra vstoupil a v něm vyvolal jak Lazara z hrobu

všechno svaté, jasné, krásné -

co se zdá mrtvým před Tebou i před mým vědomím -

takže jsem nevěděl, jak krásné je Boha milovat.

Kriste - nad Tebou bývá mi v duši i teskno,

neboť z Tebe vane láska, a láska je oblažení mé -

ji hledám, vím, že je u Tebe, že mne jí jednou naplníš -

a proto volám, aby ta slavná chvíle již přišla

a pro mne nadešel svaté lásky čas.

Kriste - nad Tebou žasnu víc a víc, jak poznávám

Tvou krásu v kráse přírody, Tvou lásku v lásce lidí,

Tvou nevinnost v očích dítěte, moc a sílu v hromu a blesku -

Tvou moudrost v každém Božím zákonu.

Kriste - nad Tebou srdce se mi zachvívá jakoby do něho vanul mocný proud,

nad ním hořelo prudké světlo a vítr se do něho opíral -

toť vanutí Ducha Tvého, proud Tvých Božských sil,

jež vstupují v mou duši, neboť ona se Ti otevřela

a cele položila na Tvůj klín, ona Tě volala a prosila:

Daruj mi novou duši - vstup do mne Duchem svým! -

Kriste - nad Tebou jsem šťasten, tak šťasten,

jak jen člověk může být ve svém zemském žití -

vždyť ty jsi štěstí samo, Ty jsi radost člověka,

a kdo je blízko u Tebe, nemůže se rmoutit, nemůže se bát,

jako děťátko spočívá v matčině náručí,

jako holoubátko spí klidně v hnízdu,

když je nad ním holub i holubice s bdělostí rodičů.

Kriste - nad Tebou se mi slzy z očí řinou,

jako když hledím na hvězdný třpyt, na vtělené dobro, na viditelnou krásu -

ó, Ty, krásný, svatý, něžný a dobrý, Ty, milující každou ovečku -

dej se poznat také světu, ukaž svou lásku lidem -

ze své lásky jim dej díl, aby se naučili svatě milovat.

Kriste - nad Tebou se mi až dech tají,

že jsi blízký člověku jako rosa květině, zrno zemi -

že jsi tak moudrý, že tě nikdo nemůže ocenit -

tak spravedlivý, že počítáš i každý svévolně zkřivený vlas.

Kriste - nad Tebou jsem vytržen do sedmého nebe,

tak uchvácen Tvou krásou a dojat Tvou láskou,

tak naplněn úžasem nad tím, co je v Tobě za velikou vznešenost,

překvapen, že lidský život je tak podoben životu Tvému,

je-li v něm dobro, láska a obětavost -

a proto, pokud budu vidět, slyšet,

pokud má ústa budou schopná pronášet slova -

nepřestanu se obdivovat Tobě, Stvořiteli zázraků!

Kriste - nad Tebou se duše má ocitá v chrámu,

kde je bezpočtu světel, stero zvláštních krás i barvy duhové,

jež žádný na Zemi nezná, a tolik sladkých tónů,

harmonických souzvuků i posvátného ticha - nádherný, nevyjádřitelný mír;

i poklekám a beze slov se Tobě klaním -

veliký Bože, Ty, slavné tvůrčí Slovo!

Kriste - nad Tebou mi nelze jinak než stále Tobě děkovat

za všechny i za všechno - vždyť kam se podívám,

všude jsou stopy Tvého působení, všude jsi Ty,

všude přebýváš a všechno rozhýbáváš, že život kypí, šumí

a všechno je v ustavičném pohybu -

myšlenky lidí tekou jako nekonečné řeky,

city se rodí v nitru s každou vteřinou,

a láska je ve všech srdcích jako vložený démant,

jenž dovede zaplatit za každou lidskou vinu.

Kriste - nad Tebou prožívám stavy vnitřního pokoje,

neboť Ty sám jsi ze všech nejpokojnější,

a ten, kdo na Tebe myslí, Tvůj pokoj v sebe přijímá, do něho se noří

a zdá se mu, jakoby v kolébce ležel a nad ním matka zpívala -

jako ptáčátko v peří odpočívá, tak duše v tu chvíli cítí bezpečí,

vnímá teplo a slyší Tvůj hlas:

Buď pokojný, synáčku, já nad tebou bdím. -

Kriste - nad Tebou když se zamýšlím, všechny mraky se mi rozplynou

a nade mnou se klene zářivá obloha bez jediného stínu -

ach, jak Ty jsi všemocný Vládce, že na Tvůj pokyn všichni pracují,

na Tvůj příkaz jdou do hmoty a utrpení,

na Tvé zavolání jdou s Tebou v mír a ticho -

jdou se potěšit s Láskou do růžových zahrad ráje.

další