6

Kriste - víra v Tebe je krásná zahrada i pole oseté -

ach, kéž jsem dobrým zahradníkem, jenž zahradu kypří a zalévá -

kéž jsem dobrým hospodářem, jenž pracuje ruku v ruce s Tebou -

Ty požehnáním, on přičiněním, aby byla dobrá, hojná úroda.

Kriste - naděje v Tebe mne vždycky sílí, neboť mi říká:

Duše, buď statečná - bojovat s překážkami je lidským osudem -

trpět je osudem Boha, jenž jde spasit svět; bojuješ-li a trpíš,

jsi člověk s Bohem spojený, jsi Kristův učedník, Ježíšův bratr. -

Kriste - důvěra v Tebe stala se mi mostem vzklenutým vysoko nad Zemi,

takže není obav v duši, že ji svět z náruče nevydá,

že ji zchvátí jak supi holubici - že jí zlomí křídla, že nebude schopna

uchýlit se do Tvé ochrany - že se stane opět Evou místo Marií.

Kriste - oddanost má k Tobě překlenuje vzdálenosti mezi Tebou a mnou -

a jakoby čarovným proutkem mávl, hle - propast je za mnou -

za mnou je hmota, bolest i zápas s tmou - přede mnou je Světlo

a v něm život po Tvém boku - život nádherný, jaký oko nevidělo,

ucho neslyšelo - jaký jen Ty duši dáváš, když si zaslouží.

Kriste - láska má k Tobě je mi věčným jarem s vonným květem,

svěží zelení, že duše je jak v opojení -

nehledí vpravo, vlevo, kde ji čeká rána, bolest, zklamání,

a dívá se tam, kde jsi Ty - Drahý - kde podáváš palmu míru

té duši, jež se k Tobě přiblíží tak, že ji můžeš obejmout.

Kriste - modlitba má k Tobě je mi sladkým soustem i nápojem lahodným,

že ji duše stále do úst vkládá - jí se sytí, žízeň zahání -

Tvé jméno stále na rtech má jako políbení pro Otcovu pravici -

s Tebou se těší jako milující s mileným -

s Tebou rozmlouvá jako syn s Otcem, dcera s matkou,

bratr s bratrem, přítel s přítelem, člověk s člověkem.

Kriste - cesta má k Tobě je trním vroubená, kamením dlážděná -

avšak co je těžké pro milujícího, co je nemožné pro silného,

co je překážkou pro vítěze nebo dálkou pro ptáka -

a já jsem tímto vším, když Tebe, Kriste, znám - když Tebe, Kriste, mám -

když s Tebou se spojím, srdce Ti vložím do dlaní

a myšlenky Ti dám bez výhrad i s celým vědomím.

Kriste - slova má k Tobě jsou tichým šumotem praménku,

který si někde o samotě zpívá radostí, že se mu podařilo přemoci skálu

a z ní se prodrat na světlo - že může běžet dál a dál nejen kamením,

ale také údolím a kvetoucím luhem,

že může napojit zasetá seménka a připojit se ke všem vodám,

jež tekou po Zemi i od Země k nebi v jemné podobě par.

Kriste - volání mé k Tobě srdce rozeznívá, že je jako harfa,

na niž kdysi David hrával svaté žalmy Bohu -

že je jako zvony na chrámové věži volající k bohoslužbám,

k chválám Bohu na výsosti, k díkům Tobě, Kriste - Spasiteli můj.

Kriste - nalezení mé Tebe je proto, že Tys mne zavolal

a ozval se mocným hnutím mého srdce,

žes je vábil sladkým hlasem lásky v místa, kde ona dlí -

žes je vyzdvihoval mezi srdce synů božích a krášlil je růžemi -

že jsi z něho počal tvořit chrám, vzklenul nad ním duhu smíření

a k němu přišel jako Bůh - jako Láska.

Kriste - přilnutí mé k Tobě je velkým zázrakem života,

který z ponížení a utrpení člověka vystupuje k Božím prahům,

ke světům radosti a světla - k výšinám, kde začíná spočinutí, zakotvení

v míru, kde jsi Ty, Bůh můj - Ty, můj Těšitel - Ty, můj předobrý Pán.

Kriste - díky mé Tobě jsou tak maličké proti všemu, co od Tebe mám,

že se za to hanbím a stále si vyčítám, že jen prosím a zase prosím,

od Tebe beru a Tobě dávám tak málo, jen to,

co je v prosté duši jako cit sotva probuzený, oživený,

jako myšlenka vděčnosti, slovo děkování,

jako srdce, v němž láska je sotva nalitým pupenem květu jabloní.

7

Kriste - srdce mé se Tobě poddává jako služebník Pánu,

abys je přijal mezi srdce čistá, mezi srdce obrácená a v lásce zrozená,

jimž je určeno oblažovat svět, rozdávat radosti, přinášet mír -

vzklenout jeho duhu kolem každého života.

Kriste - srdce mé se k Tobě kloní jako růže k růži,

když vítr vane prostorem a volá stéblo k stéblu, klas ke klasu,

aby se všichni k Tobě přiklonili -

jedni druhé podepřeli v bouřný, větrný čas.

Kriste - srdce mé se k Tobě pozvedá jako celá Země ke Slunci,

abys je přikryl teplem a světlem, jako přikrýváš prach, trávu i květinu,

hladinu moří i temena hor - neboť srdce je také zemí, v níž je bezpočtu věcí,

jež teprve v Tobě dojdou uplatnění - teprve v Tobě se stanou životem.

Kriste - srdce mé se k Tobě uchyluje jako pramen vody ve vyhloubenou studnici,

abys ji naplnil jako kdysi sudy v Káni Galilejské

pravým vínem, pravou láskou - aby ono mohlo pohostit laskavostí a dobrotou

každého, kdo k němu přistoupí jako přítel, bratr i člověk -

kdo si k němu přijde pro útěchu a pro radost v ten těžký čas,

kdy je podroben zkoušce věrnosti, zkoušce víry, naděje i lásky k Tobě.

Kriste - srdce mé se k Tobě obrací jako k Učiteli, abys je učil mírnosti,

která je družičkou s plnou náručí kvítí, jež klade v cestu,

po níž kráčíš k duši naplněné mírností jako růže vůní, májové jitro svěžestí,

jako rozkvetlá jabloň růžovým květem - studánka čistou vodou.

Kriste - srdce mé se k Tobě vine jako nemluvňátko k matce,

abys je živil, pokud ono nedoroste a nevyvine se tak,

aby se mohlo živit svou velkou láskou k Tobě,

silným životodárným Světlem, jež v sobě má a vyzařuje svatá, čistá láska

jako sílu pro vzlet k Tobě v čase, kdy ji zavoláš - po ní zateskníš.

Kriste - srdce mé se k Tobě vrací jako se vracívají ptáci

do svých domovů, když přijde jaro, abys mu dovolil zpívat Tobě písně

a otevřel mu, když usedne na práh Tvého domu, zaklepe na dveře a zavolá:

Otevři, Otče můj, láska má mne k Tobě přivedla -

já tolik toužím po Tvých žehnajících rukou! -

Kriste - srdce mé se k Tobě přidružilo jako se přidružuje

dělník k dělníku ke společnému dílu, abys je zasvětil do všech úkolů,

které nese nová doba sbratření, doba života, který z mrtvých vstal,

aby ukázal, jak nádherné věci jsou v něm skryty, jaké divy, schopnosti -

možnosti tvořit dál a dál, více a lépe -

vždy tak, abys Ty, Kriste, byl šťasten a spokojen s prací člověka.

Kriste - srdce mé se k Tobě rozletělo jako včela ke květu,

aby nabralo sílu, naplnilo se sladkostí lásky

a mohlo tak do hořkostí života přilévat velké krůpěje,

sobě i jiným srdcím ulehčovat, zkracovat utrpení - dát okusit pokoje.

Kriste - srdce mé se k Tobě přimklo jako se přimyká slabý k silnému,

když je před ním těžká cesta, abys je podepřel svou vlastní silou

a duši vdechl odhodlání stoupat výš a výš,

až k vrcholům svaté hory, na níž jsou příbytky bohů, duchů dokonalých,

s Tebou spojených ve všem, co konáš pro blaho stvoření.

Kriste - srdce mé se k Tobě putuje jako zbožný poutník ke svatému městu,

v nepohodě a obtížích cesty, abys mu dal jednou spočinout mezi bratry

a s nimi se poradovat nad zdařeným dílem spásy člověka -

nade vším, co budoucnost má pro člověka jako život bez smrti a utrpení -

jako cestu slávy synů božích, jež je za všechna utrpení

nejvyšší, nejsladší odměnou.

Kriste - srdce mé se Tobě otevřelo dokořán

jako se otvírá dům nejmilejšímu hostu,

abys v něm viděl každý záchvěv, každý světlý i tmavý kout

a vystýlal jej čím dál krásnější duhou -

abys v něm tvořil ráj pro okamžiky tichých řečí s Tebou,

v nichž já Tobě a Ty mně lásku vyznáváš . . .

8

Kriste - ku pravici Tvé pohlížím, tam, kde je místo svatých -

neboť duše má touží se stát jejich bratrem, sestrou,

holubičkou mezi holubičkami, služebnicí mezi Tvými služebnicemi,

krásou mezi krásami - životem mezi životy,

jimž jsi Ty, Kriste, dal věčné bytí, stálé mládí a proměnlivý tvar.

Kriste - k nohám Tvým pohlížím, tam, kde je místo věrných -

neboť duše má touží věrností se přiodívat

jako se přiodívá nevěsta bílým šatem -

jako se jaro odívá květem, zimní krajina v ticho a neposkvrněnost,

v čistou jemnou krásu, již ceníš a miluješ.

Kriste - k náruči Tvé pohlížím, tam, kde je místo radosti -

neboť duše má touží napít se z poháru jejího blaha,

jež dáváš těm, kteří Tě milují a nesou trpělivě svůj kříž -

kteří konali samé dobro a pro něž jsi byl Ty, Kriste,

Cestou, Pravdou a Životem.

Kriste - k srdci Tvému pohlížím, tam, kde je místo lásky,

neboť láska je oblažovatelkou a živitelkou života -

kdo se s ní spojí, neumírá, kdo v ní žije, v Tobě žije,

a kdo v Tobě žije, má již na Zemi v srdci ráj,

má radost uprostřed utrpení, mír v největším zmatku,

lásku mezi nenávistí světa jako lekníny nad tůní.

Kriste - ve světlo tvé pohlížím, tam, kde je nejvyšší pravda -

neboť ona se mi stává učitelkou, říká mi:

Bůh tvůj je Láska a tato Láska je tvojí Matkou,

která se od tebe nikdy neodloučí, jíž nikdy nezemře tělo -

která je věčnou průvodkyní tvého života a tebe na loktech nosí,

když nemáš vlastních sil a jdeš přes mnohá úskalí

a převysoké hory ke svému Domovu. -

Kriste - k Tvému čelu pohlížím, tam, kde je místo moudrosti -

neboť moudrost je ta Panna přioděná Světlem,

a ten, kdo ke Světlu se přibližuje, sám Světlo obdrží,

sám se jednou ve světlo promění -

bude sluncem mezi hvězdami, bude dávat světlo hmotným světům, jejich tmám.

Kriste - v život Tvůj pohlížím, tam, kde jsou samá tajemství,

neboť tajemství mého života jsou uzavřena v Tobě -

a blažen ten a vyznamenán, komu Ty sám podáš do rukou klíč,

aby srdce Tvé si otevřel a poznal Tvou i svou pravou tvář,

své cesty ke štěstí božského života.

Kriste - ve slávu Tvou pohlížím, tam, kde je nesmírné,

všepronikající Světlo - neboť být účastným Tvé slávy

znamená poznávat Tě také jako Stvořitele, jako Moc a Sílu,

poznat, žes Soudcem všeho utrpení, před Nímž všechno padá na čela,

Země se třese a hmota je jako pouhý prach a dým.

Kriste - v Golgotu tvou pohlížím, tam, kde je nejvyšší oltář oběti -

neboť odtud přichází spása Zemi, odkud ke mně sestupuje i spása má,

kterou žádné lidské slovo nedocení, neobsáhne -

která se pozná, až je vtělena v čin, v život Ježíše v Ježíši Kristu.

Kriste - v pokoj Tvůj pohlížím, tam, kde žijí andělé,

neboť po pokoji nikdy srdce volat nepřestane,

o něj prosit, jej si vydobývat nikdy nepřestane,

srdci pokoj nikdy nezevšední -

neboť Ty jsi, Kriste, Pokoj krásný, věčný -

a šťasten ten, kdo v Tobě spočine a pokoj Tvůj dostane jako vzácný dar duši,

kterou život na Zemi pronásledoval jako vlk ovci vyhlédnutou za kořist.

Kriste - v krásu Tvou pohlížím, tam, kde jsou její zdroje -

neboť pro krásu duše mé mnoho již bylo vytrpěno, mnoho Tebou vykonáno -

z krásy Tvé bude krása má, až ji dáš, vtiskneš ve mne,

až mne vedle ní postavíš jako anděla pro zářivý vzor.

Kriste - k Tobě pohlížím, jen k Tobě, tam, kde je můj Bůh,

neboť jen Tebe hledám - hledám Tě jako Učitele, Těšitele,

jako Pravdu, svého života podstatu, jako života příčinu i cíl,

jako krásu i lásku - života Život sám.

9

Kriste - na Tebe myslet s nadějí, že se staráš,

aby má duše přišla včas do Světla, do svatých stavů,

je pro ni velkým ulehčením, velkou radostí, že není sama ve svém putování -

že sama v sobě nepracuje a sama nebdí nad sebou,

aby vždy bylo čisto v komůrkách srdce,

kam vstupuješ a nahlížíš, kam vkládáš nejsvětější poklady Ducha.

Kriste - vyprošovat si naději v Tebe, je mi stálou potřebou -

neboť ona je tím andělem strážným, který jde se mnou cestami žití přes hory,

skály i údolím, pečujíc o to, že má noha nikdy neuklouzla, neumdlela,

aby šla pevně a jistě dál a dál - abys mne Ty, Kriste,

provázel jako nejvyšší Boží ochrana na všech místech žití.

Kriste - těšit se nadějí, že se blíží čas radosti pro všechny Tvé věrné,

je nejvyšší odměnou za všechno, co si vyžádalo ode mne tolik slzí a potu,

co bylo obtížným studiem žáka, jeho nejtěžší zkouškou -

co mu nedovolilo, aby odpočíval a byl bezstarostný

jako motýl, jenž v květu má chléb i dům svůj.

Kriste - prožívat naději v Tebe, je žít stále v rodině boží,

v níž předobrý Otec o všechno pečuje

a milující Matka pokládá na stůl živý svatý chléb -

nejpotřebnější ze všech věcí pro život člověka, pro jeho stálou sílu k práci

na sobě, v sobě i u svých bratří, aby byl všude soulad a mír,

aby život šel svou zákonitou cestou stále dál a výš,

za vyšším a vyšším ideálem, za stále krásnějším projevem lásky.

Kriste - zpívat o naději v Tebe, je zpívat Ti vděčný chvalozpěv -

neboť z naděje se láska k Tobě rodí jako ze semene strom,

z větve list a z květů plody - z poznání Tebe přehluboký obdiv k Tobě,

velká úcta i tužba srdce k Tobě se přiblížit a s Tebou žít

jako anděl, jenž nevidí Tvou tvář ani Tvá velebná díla.

Kriste - mluvit o naději v Tebe by duše chtěla celý den,

sobě i Tobě, dni, noci i každé vteřině,

každému životu, který s dítětem do Země se rodí,

každému tvoru, jenž je jako obyvatel Země zaklet ve hmotu -

aby se všechno radovalo, že Bůh bdí a v nouzi vždycky přispěchá s chlebem,

v nebezpečí skryje své věrné jako holubice holoubátka,

jako kvočna kuřátka svá.

Kriste - probudit v sobě naději, že Ty za mne vedeš osud a řídíš mou cestu,

je pro mne útěchou - neboť nad osudem člověk stále přemýšlí,

ale nikdy nic nezmění, byť přemýšlel do umdlení

a přehazoval jej z ruky do ruky jako těžký předmět

po celý den, po celý život.

Kriste - žít v naději, že se vždy na mne díváš,

ať spím či bdím nebo pracuji, je pro mou duši uklidněním

jako vstup pod střechu, když venku zuří bouře

a člověk právě vchází do bezpečí, kde se hukot hromu ztlumí,

blesk nevidět pro zeď či strom

a déšť na tělo nenaráží pro pevnou střechu nad hlavou.

Kriste - posilovat se nadějí v Tebe, když mi umdlévá tělo,

je pro mne lékem nejcennějším, je vylitím pravého balzámu v duši,

který se pak stane zázračným uzdravovatelem všech jejich ran a jizev,

jež v ní těžký život zanechal, a jež stále nově a nově tvoří.

Kriste - přijímat život s nadějí, že od Tebe je dán,

činí z něho jedinou svatou cestu, jež vede přes kříž

ke zmrtvýchvstání toho života, který klesl v hrob svou slabou snahou

dobrem žít a nést lásku jiným jako sladké i trpké břímě -

neboť ne každý lásku přijme, komu se podá, ne každý ji ocení a docení.

Kriste - jít za Tebou s nadějí, že neodmítáš, ale přijímáš každou prosbu,

je pro duši povzbuzením, když se jí zdá, že slovo láska

padá na skálu nebo neorané pole u těch, s kterými je spojena

v tělesný rod, v pouto tělesné příbuznosti.

Kriste - mít naději, že Ty rozhoduješ v mém rozhodování,

tak ztiší duši mou, že se stane ptáčkem, kterého matka peřím kryje,

kterému dává nasycení, aby mohlo bezstarostně snít svůj sen,

v němž je život volný, dobrý  - v němž nejsou nepřátelé usilující o život.

10

Kriste - s vírou v Tebe životem chodím a ona mí říká:

Šťastný člověče, ty se mnou najdeš Otce, Matku,

a se mnou dojdeš i svého domova -

ty požehnáním budeš Zemi, po níž kráčíš -

ty budeš oblakem, jenž Krista zahalí, až přijde jako Duch - Obnovitel

lidem dát mír. -

Kriste - s nadějí v Tebe životem chodím, a je mi radostno;

úsměv mi stále na rty vchází, do srdce padá paprsek božího klidu -

vždyť Tys ten božský klid a nejsvětější mír - já v Tebe důvěřuji

a tak mír Zemi svolávám, mír již Zemi nesu svou nadějí v Tebe.

Kriste - s myšlenkou na Tebe životem chodím, a je mi jak skřivanu zjara -

je mi jako matce, kterou dětské ručky prvně obejmou -

je mi jako andělskému duchu, který nahlíží do obrazu, jejž tvoříš,

a zpívá píseň oslavnou, v níž vyznává:

Bože, chválím - já Tobě, Bože, děkuji za krásné dílo Tvé! -

Kriste - se srdcem k Tobě obráceným životem chodím, a kdo mne může zarmoutit?

Vždyť srdce k Tobě obrácené je ponořené v nebesa

a nebesa jsou radost duší nad tím, že Bůh je miluje

a je jim dobrým, láskyplným Otcem -

že je jim tím, čím chleba tělu, voda rostlině - čím políbení lásce člověka.

Kriste - s duší v Tebe doufající životem chodím,

a proto snesu všechny obtíže, proto se dívám na zápolení světa

jako na škádlení dětí, které Ty, Otec, pokáráš a napomeneš včas,

aby opět začala práce na úhoru duší a lidé se snažili zbavit se vin -

aby Země byla domovem holubic a ne domem vlků a supů, jak bylo doposud.

Kriste - s čelem před Tebou skloněným životem chodím,

neboť Ty zasluhuješ největší úctu, nejvřelejší dík -

Ty si zasloužíš, aby Ti člověk denně zpíval žalm,

aby stále krásnějšími slovy k Tobě mluvil a ustavičně Tebe vzpomínal.

Kriste - s myslí Tebou naplněnou životem chodím, a zdá se mi,

že pluji v oblacích a plynu prostorem, jenž ukončení nemá -

neboť Tys Duch, který všude je, a ten, kdo myšlenkou s Tebou se spojí,

putuje od tvora k tvoru - od života k životu, i mezi věcmi,

jež život spojují a činí z nich věčný kruh

i s jeho otáčením ve světlo a stín.

Kriste - s nitrem ztichlým životem chodím, a nechce se mi v Zemi být-

neboť Tvé Světlo vysoko se nad ní vznáší a Ty jsi celý ještě ukrytý -

Tys její cesty ještě nevyzvedl, ale ponecháváš je spletené a zatočené v uzlu,

aby se člověk na Zemi šťasten necítil - aby se rozpomínal -

aby nezapomínal na pravý domov svůj.

Kriste - s útěchou v srdci životem chodím - to proto, že Tě znám,

že vím, jak bděle a starostlivě hledíš na mé cesty -

že všechno víš a všechno znáš, že pro mne dávno připravuješ krásný život

a chystáš pro mne hody svatební, až se má duše stane jak nevěsta

bílou, krásnou - až se vínkem vnitřní obrody ozdobím.

Kriste - s obrazem Tvým v srdci životem chodím

a zrak svůj z něho nespouštím - to proto, abych vždycky věděl,

kam v duši nanést barvu bílou, kam vložit růžovou,

jak v ní mám blankytnou modř rozestírat, jak na ní kreslit hvězdy -

jak duši svou podle Tebe dotvořovat, dokreslovat, dorývat i dotesávat,

abych já - člověk - Ježíši se podobal.

Kriste - s láskou k Tobě životem chodím, a proto se i v bolestech usmívám,

neboť láska je ta trpělivá pracovnice, jež nikdy - nikdy nereptá,

byť za svou práci tisíc nevděčností přijímala

a za svou snahu byla stokrát zhrdána -

byť jí nikdy nikdo na světě neřekl slovo: děkuji. -

Kriste - s velkým díkem Tobě životem chodím a denně si říkám:

Dobrý, předobrý Bože můj, dík Tobě za Zemi,

za její květy i za její cesty obtížné -

neboť ony mne naučí vážit si toho, co mi jednou podáš do rukou,

co mi položíš v klín jako bílou, krásnou růži bez trní. -

11

Kriste - naděje v Tebe je mi sestrou předobrou -

jí mohu svěřit všechny taje nitra, jí mohu dát srdce do rukou -

neboť není slzy, již by nesetřela, není rány, již by nezhojila slovem:

Kristus - život tvůj, Kristus - radost tvá,

Kristus - pokoj tvůj, tvá láska i mír. -

Kriste - naděje v Tebe je mi hvězdou Jitřenkou, jež zvěstuje nový den -

ó, jak se k ní duše upíná, jak ji hledá v tesknotách,

jak je šťastna, když ji vidí zářit nad sebou

jako znamení konce všeho namáhání i boje s temnotou,

jako příslib, že radost na duši čeká, že jí jde vstříc,

aby ji vyvedl do ráje života, který jen Ty otvíráš.

Kriste - naděje v Tebe mi cestu k Tobě zlatí,

že po ní duše běží jako srna, že na ní letí rychle jako pták

a zdá se jí, že nebesy již kráčí, v nichž každý krok je duše zatrnutí

nad krásou, kterou jsi tvorům dal,

nad divy, z nichž je učiněn člověk - jeho peklo - jeho ráj.

Kriste - naděje v Tebe v duši vypučela jak z trnového keře růže,

jak ze sněhu první sněženka - ona je mi jako holubička Noemova

zvěstující opadnutí vod po potopě světa -

ó, jak ji vítám ve svém srdci, jak Ti za ni děkuji -

jak se těším na ten život krásný, jejž mi zvěstuje,

na život s Tebou - Bohem, který se usmířil a opět mi vlídně kyne, žehná -

který mne miluje.

Kriste - naděje v Tebe mne konejší a duše tichne jak v podvečer ptáče,

když se v hnízdu usídlí - vždyť tak je mi dobře u vědomí,

žes Přítel můj a Strážný můj, že mohu být jak dítě u rodičů bezpečný -

že mohu myslet jen na své duchovní obrození a oddat se jen myšlenkám na Tebe,

aniž v mém životě bude zkřiven vlas bez vůle Tvé,

aniž budu bez Tvé ochrany v bouřích Země, v zápasech osudů.

Kriste - naděje v Tebe je můj skrytý, tichý učitel -

ona mi vždycky dobře, moudře radí:

Nikdy - nikdy se neboj, duše lidská, ať jsi ve vichru nebo v bouřích,

ať stojíš v tmách, vždycky je s Tebou Ten, jenž ví

o každé perličce v moři, o všech kapkách vod, o stéblech trav -

Ten ví o tobě víc než Ty sama -

On tebe střeží, na tebe myslí, On tobě vždycky pomáhá. -

Kriste - naděje v Tebe ukazuje mi na srdce Tvé,

na to Světlo zářící, na příbytek Lásky, na místečko milé, krásné, žádoucí -

i na čas, kdy já, člověk, na věky v něm se usídlím,

v něm budu světlem i krásou samou,

v něm budu ohněm živoucím, bytím bez času, bytím věčným a všudypřítomným.

Kriste - naděje v Tebe je mi vzácnou, že ji chovám v nitru

jako skvost, jako drahokam - že ji chráním jako oko v hlavě

a stavím ji v místa nejpřednější, nejpěknější -

tam, kde jsou myšlenky i city svaté, z nichž se staví

duše chrám, duše oltář - člověka krásná podoba -

podoba Panny i podoba Ženicha.

Kriste - naděje v Tebe staví mi před oči budoucnost,

pro niž je nutno trpět, pracovat a těžce žít, aby byla taková, jaká má být -

abys ji Ty, Kriste, cele vyplnil, abys byl všude tam,

kde bude duše má, její cesta, její dům -

abys byl životem mým a já životem Tvým v těle, ve tvaru a místě,

kde je třeba zvěstovat Slovo hlasem proroků.

Kriste - naděje v Tebe přichází ke mně jako oblažovatel ve chvílích,

kdy útěchu potřebuji, kdy ji hledám, aby mi život proměnila v cestu schůdnou,

kterou možno jít a dojít k nejvyššímu cíli - k Tobě, Kriste,

který jsi spočinutí a odpočinutí duší všech -

který jsi Boží náruč laskavá, plná úsměvů drahé Matky.

Kriste - naděje v Tebe je teplejší než světlo sluneční,

je nad lilii krásnější, tichá jak rybka v moři, vonná jak šeřík v zahradě -

s ní je mi v životě jako s Tebou samotným:

vždycky mile, dobře, šťastně a klidně -

jakoby moje srdce bylo obklopeno samým přátelstvím, bezpečím i ochranou -

jakoby srdce i na Zemi mělo svůj maličký ráj, své tiché, skryté štěstí.

Kriste - naděje v Tebe buduje v mém nitru pěkný příbytek pro Tebe,

neboť mně z duše vyhnala již mraky, vybílila každý kout,

nasypala květy v lože, kde spočívá mé vědomí kolébáno myšlenkou na Tebe,

mého nejbližšího i nejdražšího - vždy bdícího, vždy pomáhajícího

Přítele i Pána Boha mého, jenž vždy se mnou - vedle mne - i ve mně jest.

další